Što éto?

Rusko.


Země neomezených možností, rozlehlých plání, sněhu, zlata (nejenom v zubech), pouličních psů, divnejch aut, země velkejch rozdílů (bohatej X chudej), ropy, azbuky a vodky.

A proč o tom píšu, když studuju v Helsinkách? Udělala jsem si prostě takovej malej vejlet do Petrohradu.

Petrohrad

Náš výlet se konal ve dnech 3. 10. - 7. 10. Ve čtvrtek večer jsme odjížděli trajektem z Helsinek do Petrohradu a v neděli večer jsme jeli z Petrohradu zpět. Povídání rozdělím na pár tematických částí, tak snad se vám to bude líp číst.


Cesta

Všechno pro mě bylo totálně nový. Nikdy jsem nejela na trajektu, nikdy jsem nebyla v Rusku. Teď ještě všecko sama, uf. Babička mi řikala, abych si vzala kinedryl, a měla pravdu. Bylo by to lepší (víno+kinedryl opíjí rychleji než samotné víno, cha). Každopádně, na lodi byla sranda. S sebou jsem měla "fake nutelu" a Blančin chleba, protože snídaně na lodi stála 12 euro a večeře 36 (za 22 euro mám lítačku na měsíc, takže fake nutela byla jasná volba). Jenže, při vstupu na loď jsme všude viděli nápisy, že je zakázáno nosit jakékoliv pití a jídlo na loď. Sakra. Naštěstí však můj baťoh projel rentgenem bez jakýkoliv připomínky, tak jsme dospěli k názoru, že tam Rusáci asi sledujou porno, ne baťohy.


 Vejlet byl levnej (na místní poměry), a tak jsem se nedivila tomu, že naše kajuta na lodi má 9 metrů čtverečních a máme se tam vyspat čtyři. Ovšem v tu chvíli jsem netušila, že kajuta je bez okna a bez možnosti ovládání topení. Tím pádem se noc se třemi muži (chlapečky) proměnila v peklo. Žádnej vzduch, neuvěřitelný vedro a zatuchlo. Naštěstí jsem do kajuty přišla až ve 2 ráno, tak ta šílená noc nebyla tak dlouhá, nicméně stejně jsem musela vstát asi v šest ráno a dvě hodiny do připlutí zevlovat a čekat s nadrženejma kuřákama na palubě na čerstvém vzdoušku.

Na lodi byla spousta barů, diskoték, byl tam bazén, sauna, kasino, obchody, restaurace, prostě všechno možný. Připadala jsem si tam jak na Titanicu, akorát bez Jacka, bez erotický scény v zadejchanym autě a bez tý super schodišťový haly s hodinama. Díky Bohu jsme se taky nepotopili :D

Zpět k lodi. Startování bylo nejlepší, všechno vrnělo a drnčelo a vibrovalo, na moři asi pak byly i vlny, tak jsem chodila ze strany na stranu, aniž bych byla opilá, pravej námořnickej krok, super! Ale povězte mi, inženýři, jakto, že může ta loď plavat do strany? :O


Petrohrad, Sankt-Petěrburg, Leningrad, Petrograd, Pitěr (finsky Pietari)

Začněme tím, že jsme se vylodili kdesi v Petrohradě. Architektura a vzhled lidí, věcí a všeho ostatního nasvědčovaly tomu, že jsme správně. Čekala nás okružní jízda Petrohradem. Super! Tak to někam pojedem, prohlídnem si známý místa, poslechnem si výklad, jó!

Ouha.

Na okružní jízdě jsem si připadala fakt jak Japonec. Výklad v autobuse, zastávky na pět, maximálně deset minut (take your pictures and be back in 5 minutes, please). Zabte mě, proboha. Projeli jsme takhle fakt ty nejznámější památky, všude si to jen vyfotili a jeli jsme na hotel. Hotel Moskva, super. Hotel byl fajn, pokoje pěkný, záchod s koupelnou taky fajn, toaleťák jsem mohla házet do záchodu, takže výhra. Jenže...

...však víte, Rusko. Vsjo balšoje. Cesta od výtahu do našeho pokoje trvala dlouhou chodbou 4 minuty svižný chůze. Nekecám. Byla to pruda, ale aspoň mi ráno dobře vytrávilo, než jsem došla na snídani. Opět balšoje snídani. Mňam! :)

Jídlo

Co se týče jídla, všecko tam bylo tak nějak stejně drahý jak v Praze, to znamená, že drahý oproti ostatním částem ČR :) Snídaně byly boží, byly švédský stoly, podávali všechno, co si jen dokážete představit. A tak se Martinka pěkně napapala po měsících strádání v Helsinkách :D
A jak vypadala klasická snídaně? Rozdělila jsem si ji na kola:
1) chleba s marmeládou + pomerančový džus
2) chleba se sýrem + jablečný džus
3) párky s hořčicí nebo kečup (hořčici nikdy víc, byl v ní křen) + multivitamínovej džus
4) koláč + kafe s mlíčkem
5) banán

Jo, pěkně jsem se prasila :)))

K večeři a k obědu jsme papali, co se dalo. Bohužel nedalo se toho moc, protože v okruhu dvou kilometrů od našeho hotelu nebylo nic krom Mekáče, a tam jsme nechtěli, tak jsme zašli do speciálního ruskýho rychlýho občerstvení - palačinkárny. Jmenovalo se to Teremok a má to docela dlouhou historii. Palačinky plněný všim možnym, ať už na sladko nebo na slano, se v Petrohradu prodávají už od začátku 20. století. Bylo to vcelku levný a dobrý jídlo, tak jsme tam byli asi dvakrát. Na véče jsme byli jednou v italský restauraci, kde teda nikdo neuměl anglicky, a proto jsme si objednávali postupně u tří číšníků, kdy každý následující se šel ujistit po tom předchozím, jestli onen předešlý objednal správně. Číšník, který ovládal angličtinu nejlépe, se nás zeptal dokonce, odkud jsme, a pak nám popřál "dobrou chuť" česky (já to teda nepoznala, ale upozornil mě na to můj belgický kamarád, zajímavé) :D

Sobotní večeři jsme chtěli zvládnout v ruské tradiční restauraci Pivorama, co byla v hotelu, ovšem museli jsme si zarezervovat stolek předem. Obsluha neuměla anglicky ani "hello", a tak jsem si řekla, když jsme ty Slovani, bratři, tak to nějak dám! A taky jsem to dala. "Reservé závtra viéééčerom, pažálsta. Tri persóny, da?" No, rozuměli jsme si! :D Ale řeknu vám, lidi, to jídlo tam...restaurace byla naprosto krásně vyzdobená, takovej rádoby vesnickej styl, holky tam chodily v zástěrách, ve starejch šatech, všechno takový "folklórní", no asi pro turisty, že jo, ale to jídlo prostě...za drahý peníz téměř nic. Moje penne se 4 sejrama byly na talíři pohozený těstoviny ne penne posypaný eidamem nebo čim. No...takže...zlatý palačinky! A ještě nám tam naúčtovali 10% dýško, pche.
S jídlem mám ovšem ještě jednu historku, ale ta je na veřejnou prezentaci nevhodná, proto se mě zkuste optat, ráda vám jí sdělím osobně :)))


Doprava

Doleva, doprava, bacha! Pozemní doprava v Petrohradě je jaksi taková...ruská. Předpisy nepředpisy, každej jede rychle jak jen může, zelená na přechodu pro chodce znamená jen to, že "byste měl přejít", ale není to nutně dodržováno. To, že se na přechodu nesmí zastavit, nebo že se nepředjíždí zprava, to tady vůbec neplatí. Docela jsem se bála, přechodům bez semaforů jsme řikali "suicide crossing". Auta pořád troubily jak šílený, a to teda nechápu, co to je za celosvětovej zvyk, protože když uvíznu v koloně, která se nehejbe, a jasně vidim, že ani ty auta kolem mě nemůžou nikam jet, proč sakra ty řidiči trouběj a nadávaj?

Jedinou veřejnou hromadnou dopravu, kterou jsem byla ochotná vyzkoušet, bylo metro. A to vám řeknu, stálo to za to. Metro je hlídaní jak letiště, všude ostraha, turnikety, takže není možnost projít dovnitř bez lístku. Mimochodem, lístky vlastně ani nemáte. Kupujete si "tokeny", takovej žeton, kterej hodíte do turniketu. Je to docela dobrý, můžete si jezdit v metru jak dlouho chcete, dokud nevylezete na povrch země.

A to myslim smrtelně vážně, protože dojet z ulice až k vlakový soupravě trvá zase asi 9 minut. Stopovala jsem. Když nastoupíte  na jezdící schody nahoře, ani nevidíte, kde končej, jen jedete, minuty ubíhaj a čekáte. Velkou neznámou pro mě bylo to, že jsem netušila, že někde na světě existujou nástupiště v metru s dveřma, u kterých přesně vlaková souprava zastaví, dveře se pak otevřou a nastupujete rovnou do vlaku. Ty řidiči musej bejt stejně kůůůůl, když uměj tak přesně zastavit. Jinak co se týče architektury, tak je petrohradský metro plný socialistickejch a komunistickejch mozaiek, srp a kladivo jsou na denním pořádku, Lenin v nadživotní velikosti taky.

Ještě jedna věc, jak už jsem mnohokrát řekla, všechno je v Rusku balšóje, a tak i pauzy mezi jednotlivejma stanicema metra. Nejkratší cesta z jedný stanice do druhý trvala 4 minuty.

No a jelikož se v Rusku asi moc nehraje na záchranu životního prostředí, tak jsem se poprvý v životě "dusila" smradem a smogem někde ve městě. Zlatá Praha nebo Ostrava.


Památky

Co se týče památek, myslim si, že je zbytečný se rozepisovat. Všechno bylo a je krásný, obří, daleko. Pravoslavný kostely se líběj snad každýmu. Nejvíc ze všeho se mi stejně líbila Ermitáž, je to druhá největší galerie na světě (Rusové uměli dobře krást, dobývat a kupovat). Strávila jsem tam čtyři a půl hodiny a bylo to málo, dokonce jsem se tam ztratila, jak to bylo velký :) Mrzí mě, že nebylo víc času, na tuhle galerii by to chtělo tak dva dny, ale i tak jsem ráda, že jsem viděla originály, o kterejch jsem dosud jen četla nebo jen koukala na jejich obrázky.

Dost se mi taky líbil Kateřinskej palác a jantarová komnata, bohužel z výkladu jsem toho moc nezaslechla, protože nějakej uřvanej hangover-ovej Holanďan se všemu děsně smál a všechno komentoval hrozně nahlas. No jo, když maj jeho rodiče prachy a jeho nic nezajímá...(ano, to řekl).




Lidi

A jak vypadaj lidi v Petrohradu? Asi máte každej nějakou představu o tom, jak vypadá typickej Rus nebo Ruska. Koženej dlouhej černej kabát, ostrý rysy v obličeji, ženský minisukně, vysoký jehlový podpatky, kabát s kožešinou kolem krku, zlato v zubech. A představte si, oni tak vážně vypadaj. Myslim, že i v největší zimě nosej ty ženský sukně. Každopádně, nechápu, jak to dělaj, ale já měla za půl hodiny boty zaflákaný od bahna a od prachu, a to jsem šla pěkně po chodníku opatrně, a ty holky věčně nablejskaný kozačky, i když pršelo.
A co to zlato? Jasně že jó! Tolik lidí se zlatym úsměvem jsem nikdy neviděla.


Jazyk

A to nejlepší zase na závěr! Připadla jsem si jako královna, jako mástr v ruštině, protože nikdo neuměl číst azbuku. Díky ročnímu pidi odpolednímu gjp setkávání ve volné chvíli mezi obědem a mojí výtvarkou, kdy jsem chodila ke svému tatíčkovi na základy ruštiny, jsem fakt válela. Dobře, spousta slov je stejnejch nebo podobnejch, a když to umíte přečíst, pochopíte, přeložíte, všichni zíraj. Perličky z mojí jazykové sekce:

"Gďéééés Métro?" Paní řikala cestu, já rozuměla a našli jsme to, cha.
"Éto pivó?" Kamarád Vincent nevěděl, jestli ona tekutina v plastové lahvi je pivo nebo džus.
"Privjet, adin token, pažálsta." "Dvácať vósjem?" Ach, ty číslovky, taková skvělá věc oproti "kaksikymmentäkahdeksan".

 No a mojí frázičku z restaurace již znáte.

Prostě, všechno jsem si užila, bylo to super a příště vyrážím dobýt Moskvu!